Memento mori

Vyspělost národa se pozná podle toho, jak se stará o své postižené, staré a nemocné, jak uctívá své padlé a také jak se loučí se svými mrtvými. Poslední dobou slýchám, že u nás se stalo pohřebnictví dost výnosným byznysem. Občas pronikne na veřejnost i nějaký skandál, záměna mrtvých je "běžná" věc.

Pohřebnictví je vlastně jeden z mála oborů podnikání, kde se do budoucna očekává trvalý růst poptávky. Nejinak je tomu i v Japonsku. Podle tamního národního institutu pro výzkum populace IPSS v loni zemřelo 1,14 milionů Japonců a toto číslo se bude do budoucna zvyšovat. Ročně pohřební služby v Japonsku inkasují v přepočtu cca 18 miliard amerických dolarů. A poptávka neustále stoupá, i když ochota Japonců platit nemalé sumy za tyto služby v době krize klesá.

Poslední rozloučení, zdroj San Holdings Inc. 2009

Podle asociace spotřebitelů v roce 2008 byla průměrná cena pohřbu v Japonsku 2,3 milionů jenů (cca 460000 kč). První zahraniční (americká) společnost v Japonsku poskytující pohřební služby tzv. "All Nations Society Funeral Directors" je vlastněná panem Kamm. Ten potvrzuje, že jde o velký byznys a proto se na zisku chce podílet stále více společností. "Pokud máte tělo, můžete si účtovat co chcete" říká pan Kamm v rozhovoru pro agenturu Bloomberg z října 2009. Není totiž zvykem vyžadovat podrobné vyúčtování po pohřební společnosti. Tento byznys kvete a je „normální", že se platí nemocnicím, chrámům, domům pro seniory atd. aby byla nová zakázka. Zkrátka jak jde o peníze, je to všude stejné.

V knize "Sekai no Soso"(2009) o pohřbech ve světě, píše autor, mnich Kodo Matsunami, že první zaznamenaná kremace v Japonsku byla v roce 700 n.l. Předtím byli zpopelňováni pouze mniši a vysoce postavení lidé, protože dřevo bylo velmi drahé. Dnes je podle údajů japonského ministerstva zdravotnictví (z roku 2007) 99,8% pohřbů kremací. I křesťané a muslimové jsou zpopelňováni. V důsledku nedostatku půdy a z hygienických důvodů, převážně ve velkých městech (Tokio, Osaka atd.) je kremace nařízena. Venkov a více odlehlé oblasti již tak striktně toto nedodržují. Kromě kremace a uložení urny na hřbitově či místním chrámu, lze také rozprášit popel zesnulého do vesmíru, do oceánu či do vzduchu. Právě vlivem extrémně drahé půdy ve velkých městech vznikly u chrámů hrobky, kde po předložení karty Vám automaticky dodají urnu s ostatky rodinného příslušníka. Více zde od agentury Reuters v angličtině.

Nahrdelník z krystalů Swarovski a černých korálků, 41 cm, cena 68250 jenů (13650 kč), zdroj L-Bone

Nedávno vzniklá společnost L-Born (odkaz v japonštině) založila svůj byznys na uchování památky po mrtvých domácích mazlíčcích. Majitelka, paní Akemi Imai vyrábí různé šperky z příměsí popela z oblíbených zvířat. A odbyt má značný. Její nezvyklý nápad se dobře ujal.

 

Pokud chcete vědět více o zvycích provázející poslední rozloučení s mrtvým doporučuji filmovou komedii režiséra Juzo Itami z roku 1984 „Osošiki" (Pohřeb). V poslední době i česká televize vysílala dva japonské filmy, kde jste si mohli všimnout některých zvyků spojených se smrtí. Například ve filmu režiséra A. Kurosawy „Žít" (1952) jste mohli vidět scény s pozůstalými  před domácím oltářem. Ve filmu „Soumrak" (2002) režiséra Jódži Jamady byla scéna s pojídáním zpopelněných lidských ostatků. Převážná většina obřadů spojená s úmrtím je podle buddhistických tradic, v menší míře podle tradice šintó a křesťanských. Jsou ale i pohřby bez náboženských obřadů.

Naše „Dušičky" jsou v Japonsku v polovině srpna a svátek se nazývá „Obon".

Rituál kocuage, zdroj WikipediaJednotlivé zvyky a rituály spojené se smrtí se velmi liší v různých oblastech Japonska a popisovat je tu všechny není mým cílem. Po diskuzi se svými japonskými přáteli jsem si nakonec vybrala pouze jeden z nich tzv. kocuage (sběr ostatků). Po kremaci má nejbližší rodina ještě jeden důležitý úkol, a to ze spálených ostatků vybrat kosterní pozůstatky do urny. Tento rituál provádí za přítomnosti zaměstnance krematoria vždy dva lidé, kteří současně uchopí speciálními hůlkami (jedna dřevěná, druhá bambusová) jednu kost a dají ji společně do urny. Odtud pochází dvě pravidla: že si nelze podávat navzájem jídelními hůlkami třeba kousky jídla (malé děti jsou obvykle dost rázně poučeny, že tohle nemají dělat) a že je při jídle třeba vždy používat stejné hůlky. Krční obratel nazývaný „nodobotoke" se ukládá až na závěr do urny. Svým tvarem nodobotoke připomíná meditujícího Budhu. 

Latinské "memento mori" zde přetrvává v hmatatelné skutečnosti. Z naší společnosti se však tento intimní a osobní akt spojení se smrtí již vytratil.